Životopis

Můj první samostatný počin ve slohu si pamatuji docela přesně. Bylo to na základce v páté třídě. Paní učitelka nám nadiktovala začátek příběhu, my jsme měli vymyslet libovolný konec a každý samostatně příběh dopsat.

Dostala jsem tenkrát čtyřku; ne že bych snad v úloze nasekala chyby, ale paní učitelce se nelíbil můj drze ironický styl a ač to byla dáma velmi spravedlivá, cítila se dotčena a potrestala mě čtyřkou.

Začátek děje byl prostý: Byli jednou dva kamarádi a ti dělali všechno spolu. Chodili společně do školy, seděli vedle sebe v lavici, psali spolu úkoly. Jednou ale hráli fotbal a každý kopal na jinou branku...

Dál jsme měli pokračovat sami. Ať hodí kamenem ten, komu se to už od začátku nezdá stupidní.

Teď bych ráda napsala, že na gymnáziu jsem už neprovokovala, neboť jsem dospěla a zmoudřela, ale kdyby si to přečetl někdo z mých kantorů nebo spolužáků, mohla bych ho mít na svědomí.

Na fakultě pedagogické v Plzni jsem vystudovala mateřský jazyk a na učitelské místo nikdy nenastoupila.

Po narození syna jsem devět let působila v Českém rozhlase v Plzni. Sáhla jsem si na zpravodajství, publicistiku i na moderování a měla jsem štěstí na lidi, od kterých  jsem se mohla učit a na které pořád vzpomínám (Květa Bodollová, Alena Kaliánová, Jiří Blažek, Petr Vacek a další).

Díky rozhlasu jsem se školila u lidí jako Egon Lánský, profesorka Jiřina Hůrková, která učila české výslovnosti snad všechny hlasatele i moderátory v naší zemi nebo dlouhodobý korespondent Hlasu Ameriky Jolion Naegele.

Z rozhlasu jsem odešla těsně před narozením své dcery. Holčička začala velice brzy mluvit. Kromě dožadování se jídla neustále říkala, že umí jezdit na koni a že chce koně. Možná něco z minulého života, kdoví...

A tak se do naší rodiny dostali koně.Chtěli jsme se učit od těch nejlepších na světě a do mého života opět vstoupily legendy: Buck Brannaman, Martin Black, Joe Wolter, Vašek Bořánek...

Poslední léta se věnuji hlavně koním a psaní knížek.